Duben 2014

Le Mont Sainte Odile

26. dubna 2014 v 9:01 Zajímavá místa
Hora svaté Odilie (Le Mont Sainte Odile, Odilienburg) je hora v pohoří Vogézy (Vosges) v Alsasku. Stoupá do výšky 764 metrů. Na hoře se nachází opatství Hohenbourg, založené svatou Odilií, patronkou Alsaska a dcery vévody Etichon Aldarika s výhledem na okolní planinu Alsaska, plnou vinic, hradů a malebných vesnic a měst. Opatství je oblíbeným poutním místem a jakousi Mekkou alsaské kultury. Ročně jej navštíví 1,3 milionů turistů.

Svatá Odilie se narodila v 7. století hraběti Etichon Aldarikovi v Obernai. Byla však slepá, otec ji zavrhl a poslal do kláštera v Burgundsku. Když jí bylo 12 let, navštívil ji biskup Erhard z Regensburgu. Prý ho tam zavedl anděl. Dívku pokřtil a Odilie začala vidět. Odiliin bratr ji poté přivedl zpět domů, což ale naštvalo otce a Odiliina bratra zabil. Odilie ho ale zázračně oživila. S otcem se smířila až na konci jeho života. Otec jí věnoval hrad Hohenbourg, který Odilia přestavěla na klášter s útulkem pro poutníky a chudé. Zemřela v roce 720. Na jejím hrobě se děly zázraky a v 11. století byla svatořečena. Svátek má 13. prosince. Část z jejích ostatků získal i český král Karel IV., který je přivezl do katedrály sv. Víta. V Česku je několik kaplí zasvěcených Odilii.

V době Keltů se hora jmenovala Altitona, vysoká hora. Keltové toto místo uctívali. Již před Kelty tu stála pevnost, kterou postupně přestavěli Keltové, Římané i Alamani.

Pohanská zeď o délce sedmi mil obkružuje Horu svaté Odilie, skládá se z cca 300 000 velkých kammených bloků a je 1,6 až 1,8 m široká. Místy její výška dosahuje až tří metrů. Název jí dal papež Lev IX. Nevíme, jestli měla obrannou nebo náboženskou funkci a její stáří bylo definováno teprve nedávno. Nejstarší části zdi mohou být zařazeny až do pozdní doby bronzové (cca 2000-750 př. n. l.). Nyní je národní kulturní památkou a její archeologickou hodnotu můžeme srovnat s Alesií nebo horou Beuvray.

Z vrcholu přehlíží okolní alsaskou planinu benediktinské ženské opatství de Hohenbourg. Na konci sedmého století, v době vlády Merovejců, hora Altitona patřila alsaskému vévodovi Etichon-Aldarikovi, otci budoucí svaté Odilie. Ten tu postavil hrad Hohenbourg. Hrad pak věnoval Odilii, která ho kolem roku 706 přestavěla na opatství. To se stalo oblíbeným poutním místem, chodili sem zejména lidi s nemocným zrakem a usadilo se tu asi 130 jeptišek. Za francouzské revoluce byl klášter prodán státu. V roce 1853 jej koupilo štrasburské biskupství a obnovilo jeho mnišskou funkci. V kapli sv. Jana najdete hrobku sv. Odilie, hroby jejích rodičů Etichona a Bererswinde. Klenby v kapli jsou zdobené pozoruhodnými mozaikami. V klášteře byl vyhotoven rukopis Hortus Deliciarum, pedagogický spis a první doložený rukopis od ženské autorky, konkrétně abatyše Herrad z Landsbergu. Pochází z konce 12. století.

Kromě mnoha kaplí tu také stojí kostel Nanebevzetí Panny Marie. Byl mnohokrát zničen požárem a nyní má barokní podobu z konce 17. století. Vysvětil ho dublinský arcibiskup Peter Creagh, který byl ve Štrasburku v exilu. Ani jí se nevyhnulo revoluční drancování. Z věže kostela je dobrý výhled na sochu sv. Odilie od Alfreda Klera z Colmar. Ve věži je celkem 31 zvonů, největší váží 5 tun.

Ve 30. letech 20. století tu byla na skalních stěnách vytvořena křížová cesta. Postaral se o ni keramik Léon Elchinger.

Po klášterem najdeme pramen sv. Odilie, který údajně léči slepotu.

V okolí najdeme také pozůstatky kaple de Rochers z roku 1927. Měla reprezentovat Alsaskou kulturu na výstavě v Paříži. Nicméně poté chátrala, a tak byla v roce 1970 zničena.

20. ledna 1992 v 19:20 na blízké vyvýšenině havarovalo letadlo Airbus A320, let 148 Air Inter. Zemřelo zde 87 lidí, přežilo pouze 9.

V letech 2000-2002 se z klášterní knihovny ztratilo přes 1000 knih. Policie nakonec zjistila, že je ukradl sběratel knih, který podle strarého plánku objevil tajný vstup do knihovny.




Galerie královen v Lucemburské zahradě

25. dubna 2014 v 21:03 Paříž
Galerie královen a slavných žen je série dvaceti soch z 19. století v Lucemburské zahradě v Paříži. Sochy lemují promenádu okolo hlavního dvora s bazénem před Lucemburským palácem. Každá socha má jiného autora, ale všechny byly zhotoveny podle jediného plánu: zpodobnění ženské osobnosti v nadživotní velikosti z bílého mramoru. Velikost soch se pohybuje v rozmezí 2,3-3,8 metru a stojí na kamenném podstavci, opatřeném štítkem se jménem a životopisnými daty.

O výběr, které ženy zpodobnit, se postaral tehdejší panovník Ludvík Filip (vláda 1830-1848). Práce na sochách začaly v roce 1843, každá stála 12 000 franků. V roce 1848 byly nainstalovány do Lucemburské zahrady.

Francouzský spisovatel a básník Jean Echenoz v roce 2014 věnoval sérii dvaceti slavných žen v zahradě jednu z básní své sbírky Caprice de la reine.


Sochy:
Svatá Bathilda, královna franské říše, manželka Chlodvíka II.
- žila v letech 630-680
- autor: Victor Thérasse
- datum vystavení: 1848
Berta, královna francké říše, manželka Pipina III. Krátkého
- žila v letech 720-783
- autor: Eugène Oudiné
- datum vystavení: 1848
Matylda Flanderská, normandská vévodkyně
- žila v letech 1031-1083
- autor: Jean-Jacques Elshoecht
- datum vystavení: 1848
Svatá Jenovéfa, patronka Paříže
- žila v letech 423-512
- autor: Michel-Louis Victor Mercier
- datum vystavení: 1845
Marie Stuartovna, francouzská a skotská královna
- žila v letech 1542-1587
- autor: Jean-Jacques Feuchère
- datum vystavení: 1846
Jana III. Navarrská
- žila v letech 1528-1572
- autor: Jean-Louis Brian
- datum vystavení: 1848
Clémence Isaure, legendární zakladatelka Květinových her v Toulouse
- žila v letech -
- autor: Auguste Préault
- datum vystavení: 1848
Anna Marie Louisa Orleánská, vévodkyně z Montpensier
- žila v letech 1627-1693
- autor: Camille Demesmay
- datum vystavení: 1848
Luisa Savojská, vévodkyně, matka krále Františka I.
- žila v letech 1576-1531
- autor: Auguste Césinger
- datum vystavení: 1851
Jana z Arku
- žila v letech 1412-1431
- autor: François Rude
- datum vystavení: 1852
- socha byla v roce 1872 přemístěna do Louvru
Markéta z Anjou, anglická královna
- žila v letech 1429-1482
- autor: Ferdinand Taluet
- datum vystavení: 1877
- nahradila sochu Jany z Arku
Laura de Noves, příbuzná Laury, opěvované F. Pertrarcou
- žila v letech 1307-1348
- autor: Auguste Ottin
- datum vystavení: 1848
Marie Medicejská, francouzská královna, manželka Jindřicha IV. Navarrského
- žila v letech 1573-1642
- autor: Louis-Denis Caillouette
- datum vystavení: 1847
Markéta Navarrská (Markéta z Angloulême)
- žila v letech 1492-1549
- autor: Joseph-Stanislas Lescorné
- datum vystavení: 1848
Valentina Milánská (Valentina Visconti)
- žila v letech 1370-1408
- autor: Victor Huguenin
- datum vystavení: 1846
Anna z Beaujeu
- žila v letech 1460-1522
- autor: Jacques-Édouard Gatteaux
- datum vystavení: 1847
Blanka Kastilská, zvaná Bílá královna, francouzská královna, manželka Ludvíka VIII.
- žila v letech 1188-1252
- autor: Auguste Dumont
- datum vystavení: 1848
Anna Rakouská, francouzská královna, manželka Ludvíka XIII.
- žila v letech 1601-1666
- autor: Joseph Marius Ramus
- datum vystavení: 1877
Anna Bretaňská, francouzská královna, manželka Karla VIII. a Ludvíka XII.
- žila v letech 1477-1514
- autor: Jean-Baptiste Joseph Debay
- datum vystavení: 1846
Markéta Provensálská, francouzská královna, manželka Ludvíka IX.
- žila v letech 1219-1295
- autor: Honoré Husson
- datum vystavení: 1847
Chrodechilda, královna franské říše, manželka Chlodvíka I.
- žila v letech 465-545
- autor: Jean-Baptiste-Jules Klagmann
- datum vystavení: 1847

Rozmístění soch v Lucemburské zahradě

Valentina Visconti

25. dubna 2014 v 19:30 Z historie
* 1366, Miláno, Itálie
+ 1408, Blois, Francie

otec: Gian Galeazzo Visconti, vévoda milánský
matka: Isabella Francouzská (dcera fr. krále Jana I. Dobrého)
manžel: Ludvík I. z Orléans

Valentina Visconti byla italská princezna a později vévodkyně orléanská. Dětství přožila v italském městě Pavia v Lombardii, kde ji vychovávala babička Blanka Savojská. 17. srpna 1389 se vdala za Ludvíka I. Francouzského, což byl syn francouzského krále Karla V. a bratr krále Karla VI. Ludvík byl v té době vévodou v Tourraine a od roku 1392 byl také vévodou orléanským. Valentina s Ludvíkem měli deset dětí. Mezi ně patřili:

- Karel I. Orleánský, vévoda z Orléans a otec krále Ludvíka XII.
- Filip Orleánský, hrabě de Vertus
- Jan Orleánský, hrabě d'Angoulême
- Markéta Orleánská, hraběnka de Vertus, manžela Richarda Bretaňského
- dalších šest dětí se dospělosti nedožilo

Valentina a Ludvík si potrpěli na luxusní životní styl v Paříži. Krátce po jejich svatbě se mladý pár zúčastnil velkolepého příjezdu královské rodiny do Paříže. Král Karel VI. tehdy nechal korunovat svou manželku Isabelu Bavorskou. Ta však u lidu nebyla oblíbená a dav věnoval mnohem více pozornosti pověstné kráse Valentiny. Od té doby vznikla mezi Isabelou a Valentinou nevraživost. Valentina s Ludvíkem bydleli v Paříži. Brzy se začalo proslýchat o Valentininých pletkách s francouzským králem Karlem VI., zvaným Šílený. U toho se po válečných taženích začala projevovat jistá duševní nemoc, údajně sám sebe ani svou manželku nepoznával, dokonce se jí snažil vyhýbat a mnohem víc času trávil právě s Valentinou. Isabela byla naopak zase milenkou Ludvíka Orleánského. Valentinin otec jí údajně při jejím odchodu z Milána řekl, že ji nechce znovu vidět, dokud nebude francouzskou královnou. Vzájemné intriky ještě prohloubily nenávist mezi Valentinou a Isabelou a lidé dokonce Valentinu začali obviňovat z provozování magie a čarodějnictví. Tradovalo se, že na nemoci krále nese vinu právě Valentina a Lombardie si získala pověst kraje, kde lidé umějí lépe než kde jinde využívat jedy a kouzla. Jelikož šest Valentininých potomků zemřelo ještě v raném dětském věku, začaly se šířit zvěsti, že je Valentina otrávila. Paříž už pro ni nebyla bezpečná, a proto odjela na své panství v Orléans. Tady ji roku 1398 navštívil římskoněmecký císař a český král Václav IV. Valentina se na venkově věnovala hlavně četbě. V té době se k ní dostaly zvěsti o poměru jejího manžela s francouzskou královnou.

Valentinin manžel byl zavražděn 23. listopadu 1407 stoupenci jeho bratrance a politického soupeře, burgundského vévody Jana Nebojácného. Valentina se za svého života vrátila do Paříže jen dvakrát: v prosinci 1407 a v srpnu 1408.

Eustache Deschamps na její počest napsal báseň. Syn Valentiny, Karel Orleánský, byl sám jedním z nejuznávanějších básníků 15. století.

Valentina zemřela rok po manželově smrti, v roce 1408 na zámku v Blois.

Sochu Valentiny Visconti od Victora Huguenina z roku 1846 můžeme najít v Lucemburské zahradě v Paříži.

Francouzské památky na Seznamu světového dědictví UNESCO

24. dubna 2014 v 11:05 Památky
Myslela jsem, že by bylo zajímavé napsat článek o památkách ve Francii, které jsou zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO.

Francie má opravdu velké množství památek na Seznamu světového dědictví UNESCO a kdybychom měli tento seznam vypsat do podrobna, byl by hodně, hodně dlouhý. Proto jsou některé oblast shrnuty pod jeden název. Tak se pojďme podívat na to nejlepší z Francie. :-)


Katedrála v Chartres patří na Seznam světového dědictví UNESCO od roku 1979. Tato gotická katedrála leží v regionu Centre. Její stavba byla započata v roce 1145. Patří k největším a nejstarším gotickým katedrálám na světě.
Jeskynní malby v údolí řeky Vèzére najdeme v regionu Akvitánie. Nachází se tu celkem 147 prehistorických lokalit, jimž vévodí jeskyně Lascaux, nejznámější naleziště jeskynních maleb, objevené v roce 1940. Údolí Vèzére patří na Seznam světového dědictví UNESCO od roku 1979.
Le Mont Saint Michel je benediktinské opatství v Dolní Normandii. Postavený v gotickém slohu mezi 11. a 16. stoletím, přezdívá se mu "zázrak západu". Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1979.
Zámek a zahrady ve Versailles. Tyto prostory nechal nedaleko Paříže postavit v 17. století Ludvík XIV. Versailles se stal nedosažitelným vzorem pro šlechtické dvory celé Evropy. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1979.
Benediktinské opatství Vézelay v Burgundsku je na Seznamu světového dědictví UNESCO od roku 1979. Jeho stavba započala v 9. století a již od té doby je významným poutním místem. Údajně ukrývá ostatky Máří Magdalény.
Katedrále v Amiens v Pikardii se pro její architektonickou dokonalost přezdívá "pantheon gotické architektury". Její stavba začala ve 13. století a dnes patří k největším gotickým katedrálám na světě. Ne Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1981.
Cisterciácké opatství Fontenay bylo založeno v roce 1119. Leží v Burgundsku a na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1981.
Zámek a zahrady ve Fontainebleau jsou dílem krále Františka I. ze 16. století. Leží v regionu Ile-de-France a na Seznamu světového dědictví UNESCO jsou zapsány od roku 1981.
Památky ve městě Arles patří k významnému historickému dědictví. Nejstarší památkou je římský amfiteátr, který datujeme do 1. století před Kristem. Dále tu najdeme římské lázně, nekropoli a řadu románských staveb. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1981.
Další římské památky najdeme ve městě Orange. Stejně jako Arles leží v regionu PACA. Znamenitě dochovaný amfiteátr pochází z let 10-25 našeho letopočtu. Najdeme tu také římský triumfální oblouk z doby vlády Octaviana. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1981.
Jedinečnou architektonickou památku tvoří komplex Arc-et-Senans v regionu Franche Comté. Jedná se i královský solívar a bývalé solné doly z 18. století. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1982.
Pod záštitu světového dědictví UNESCO patří také příroda na ostrově Korsika. Mezi nejvýznamnější lokality patří mys Porto, záliv Girolata, rezervace Scandola a Calanches de Piana. Na Seznamu jsou roku roku 1983.
V klášteře Saint-Savin-sur-Gartempe v regionu Poitou-Charentes (1983) můžeme nalézt zachovalé fresky, pocházející z 11. a 12. století. I proto se mu často přezdívá "Románská Sixtinská kaple".
Město Nancy v Lotrinsku má na Seznamu světového dědictví UNESCO má od roku 1983 tři náměstí: Place Stanislas, pojmenované po králi Stanislasu Leszczynském, pozdějšímu vévodovi lotrinském, dále Place de la Carrière a Place d'Alliace.
Slavný Pont du Gard pochází z 1. století. Leží v regionu Languedoc-Roussillon nad řekou Gard. Je to třípatrový, 50 metrů vysoký a 275 metrů dlouhý akvadukt a umělecké i technologické veledílo. Byl postaven, aby přiváděl vodu do města Nîmes. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1985.
Historické jádro hlavního města Alsaska a významné evropské rezidence, Štrasburku, je na Seznamu světového dědictví UNESCO od roku 1988.
Katedrála v Remeši v regionu Champagne-Ardenne patří k nejvýznamnějším centrům francouzské historie. Stovky let zde probíhaly korunovace francouzských králů. Stavba gotické katedrály začala ve 13. století a dnes patří k těm nejkrásnějším. Dalšími památkami na Seznamu světového dědictví UNESCO (1991) v Remeši jsou palác Tau a opatství sv. Remigia.
V Paříži řadíme k Seznamu světového dědictví UNESCO (1991) lokalitu obecně nazvanou jako Nábřeží řeky Seiny. Rozkládá se od Eiffelovy věže a Palais de Chaillot po Ostrov sv. Ludvíka.

Památkám UNESCO v Paříži budu věnovat samostatný článek (viz složka Paříž).
Katedrála sv. Štěpána v Bourges (1992) byla postavena ve 12. a 13. století. Patří mezi nejvýznamnější gotické katedrály. Leží v regionu Centre.
Ve 14. století sídlo papeže, město Avignon v regionu Provence-Alpes-Côte-d'Azur patří na Seznam světového dědictví UNESCO od roku 1995.
Canal du Midi je 360 km dlouhý kanál spojující Středozemní moře a Atlantský oceán. Prochází regiony Midi-Pyrénées a Languedoc-Roussillon. Postaven byl ve druhé polovině 17. století. Je dílem architekta jménem Pierre Paul Ricquet. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1996.
Carcassonne je středověké opevněné město v regionu Languedoc-Roussillon. Bylo jedním z hlavních dějišť křížového tažení proti katarům ve 13. století. Na území města najdeme mnoho památek, od předrománského umění až po gotickou katedrálu. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1997.
V roce 1998 bylo na Seznam světového dědictví UNESCO zapsáno historické jádro města Lyon. Je to hlavní město regionu Rhône-Alpes a druhé největší město Francie.
Ve Francii najdeme čtyři trasy, vedoucí do Santiaga de Compostely, významného poutního místa ve Španělsku. Mnoho církevních staveb na těchto trasách je zapsáno na Seznam světového dědictví UNESCO od roku 1998.
Třicet středověkých zvonic na území Francie a Belgie je na Seznamu světového dědictví UNESCO od roku 1999 a 2005.
Oblast Saint-Émilion je významná svými rozsáhlými vinicemi i historickými památkami. Leží v regionu Akvitánie. Na Seznamu světového dědictví UNESCO je od roku 1999.
Údolí řeky Loiry, zapsané na Seznam světového dědictví UNESCO v roce 2000, zahrnuje oblast od Sully-sur-Loire až po Chalonnes. Kromě nespočtu zámků, hradů a malebných městeček tu najdeme i krásnou přírodu.
Středověké město s masivním opevněním v regionu Île-de-France Provins bylo významným centrem trhů. Na Seznam světového dědictví UNESCO patří od roku 2001.
Le Havre (2005) je přístav v Horní Normandii. Za druhé světové války odtud probíhala deportace vojáků na Britské ostrovy (známější z Dunkerque). Ve stejné době bylo město bombardováno a zcela zničeno. Mezi lety 1945-1964 bylo obnoveno pod vedením Augusta Perreta. Dnes je typickým příkladem poválečného města, které kombinuje původní plán s moderními prvky.
Hlavní město Akvitánie, Bordeaux a jeho starý přístav, patří na Seznam světového dědictví UNESCO od roku 2007. Historické centrum má hned po Paříži největší množství chráněných památek ve Francii.
Monte Perdido (Mont Perdu, 1997) v Pyrenejích náleží jak Francii, tak Španělsku. Oblast vápencového masivu v nadmořské výšce přes 3 300 m a rozloze přes 30 600 ha se může pochlubit největšími kaňony v Evropě, strmými skalami i rozmanitou flórou.
Laguny Nové Kaledonie (2008) se nachází v Tichém oceánu. Jsou místem chráněných korálových útesů a vzácných ekosystémů. Patří ke třem nejrozsáhlejším korálovým komplexům na světě.
Vaubanovy pevnosti (2008) jsou systémy staveb na hranicích Francie, postavených vojenským inženýrem Ludvíka XIV., Sébastienem Le Prestre de Vauban. Jedná se o města, citadely, horské a mořské pevnosti, bašty.
Episkopální město Albi (2010) leží v regionu Midi Pyrénées na řece Tarn a je typickým příkladem středověké architektury a gotického stylu jižní Francie.
Přírodní dědictví ostrova Réunion (2010) zahrnuje 40% rozlohy ostrova. Krajina sopečného původu je členitá a rozmanitá, tvořená skalnatými vrcholky, prudkými srázy a zalesněnými údolími, které jsou domovem široké škály rostlin a živočichů.
Prehistorická kůlová obydlí v Alpách (2011) pochází z dob 5000 až 500 před naším letopočtem.
Oblast Causses a Cévennes (2011) je zemědělsko-pastevecká krajina na jihu Francie.
Krajina v Nord-Pas-de-Calais (2012), posledních 300 let významně ovlivňována těžbou uhlí.

Zámek Blois

23. dubna 2014 v 23:01 Zámky na Loiře
Renesanční zámek Blois leží v údolí řeky Loiry. Byl oblíbenou rezidencí 7 francouzských králů a 10 královen a stejně tak svědkem mnoha důležitých dějinných událostí. Stojí v srdci města Blois. Jeho stavba probíhala od 13. do 17. století a díky tomu reprezentuje hned několik architektonických stylů. Dnes v něm najdeme i několik uměleckých sbírek s více než 30 000 exponáty.

V 9. století, v době vlády Karla Plešatého, byl Blisum castrum napaden Vikingy. Zámek byl přestavěn v pevnost a během 10. a 11. století byl ovládán hrabaty z Blois, jejichž moc sahala až k Chartres a Champagne a v Blois zřídili soudní dvůr. Na konci 12. století byl na předním dvoře postaven kostel Saint-Sauveur.

Ve 13. století byl zámek přestavěn burgundskou rodinou ze Châtillon. Rozkvět zámku popsal kronikář Jean Froissart. Poslední potomek roku Châtillon, Guy II. z Blois a Châtillon, zámek roku 1392 prodal Ludvíkovi, knížeti Orleánskému, bratru Karla VI. Poté, co byl na Ludvíka v roce 1407 v Paříži spáchán atentát, zinscenovaný burgundským vévodou Janem Nebojácným, se Ludvíkova manželka Valentina Visconti přestěhovala na Blois, kde o rok později zemřela.

V roce 1429 ve zdejší kapli došlo k požehnání Janě z Arku. Stalo se tak před jejím tažením do Orléans. Požehnal jí Renault ze Chartres, arcibiskup remešský. Po návratu z anglického zajetí v roce 1440 se na zámku usadil syn Ludvíka Orleánského, Karel Orleánský. V Anglii strávil 25 let poté, co byl zajat v bitvě u Azincourtu ve Stoleté válce. Z Blois se stalo kulturní centrum. Karel v roce 1458 uspořádal soutěž v poezii, pro kterou François Villon napsal svou slavnou Baladu ze soutěže v Blois. Karel také zbourá část starého hradu a učiní zámek obyvatelnějším.

27. června 1462 se v Blois Karlu Orleánskému narodil syn Ludvík. V roce 1498 usedl na francouzský trůn jako Ludvík XII. Hraběcí zámek se stal královskou rezidencí. Na přelomu 15. a 16. století Ludvík XII. a jeho manželka Anna Bretaňská přestavěli zámek v pozdněgotickém stylu. Bylo zrušeno opevnění, rekonstrukce probíhala pod taktovkou architektů Jacquesa Sourdea a Colina Biarta. Vytvořena byla také renesanční zahrada, která se ale do dnešních dnů nedochovala, a kaple Saint-Calais. O přestavbě zámku informoval kronikář Jean d'Auton. Ludvík XII. učinil ze zámku zimní rezidenci a díky tomu se zámek stal dějištěm mnoha diplomatických setkání: v roce 1499 se tu konala svatba Cesara Borgii, v roce 1501 hostil arcivévodu rakouského Filipa I., v roce 1508 se zde konala svatba Viléma IX., markýze z Montferratu a Anny, dcery vévody Reného z Alençonu, o rok později byl svědkem zásnub Markéty z Angoulême a vévody Karla IV. z Alençonu. V letech 1501 a 1510 tu pobýval Nicollo Machiavelli. 9. ledna 1514 na zámku v Blois zemřela Ludvíkova manželka Anna Bretaňská. Pohřeb proběhl v kostele Saint-Sauveur.
Dcera Ludvíka XII. a Anny Bretaňské, Klaudie Francouzská, se v roce 1514 provdala za Františka, vévodu z Angoulême. Ten se v roce 1515 stal francouzským králem a Klaudie i s dvorem přesídlila z Amboise na Blois. František I. nechal postavit nové renesanční křídlo zámku a založil zde jednu z nejvýznamnějších knihoven své doby. Rekonstrukční práce byly svěřeny italskému architektovi jménem Domenico de Cortona, který je autorem slavného spirálovitého schodiště. Klaudie Francouzská v roce 1524 na zámku umírá. František se poté rozhodne zanechat veškeré práce na zámku na úkor svého nového stavebního počinu ve Fontainebleau, kam přemístil i zmíněnou knihovnu. Její obsah je dnes součástí Francouzské národní knihovny. Blois are rozhodně nebylo zapomenuto. Klaudie Francouzská po sobě zanechala sedm dětí, které byly vychovávány právě zde. 18. října 1534 je Blois dějištěm protikatolické aféry. Letáčky, namířené proti katolíkům, byly nalepeny dokonce i na dveře královy komnaty. Po relativní náboženské toleranci ve Francii tato aféra rozpoutala náboženské války.

V roce 1539 zámek navštívil španělský král Karel V. V roce 1545 se zde na plese básník Pierre de Ronsard seznámil s Cassandrou Salviati, která inspirovala jeho sbírku Lásky. V roce 1547 zámek navštívil syn Františka I., král Jindřich II. Blois se pak opět stal bydlištěm francouzských králů, Františka II. i Karla IX. V roce 1572 se na zámku konala oslava zasnoubení Jindřicha Navarrského (budoucího Jindřicha IV.) a Markéty z Valois. Král Jindřich III. sídlil na Blois poté, co byl v době náboženských válek vyhnán z Paříže. V letech 1576 až 1589 sem svolal generální stavy a při jednom z těchto shromáždění nechal 23. prosince 1588 zavraždit svého nepřítele, vévodu de Guise a jeho bratr, kardinál Ludvík z Guise, byl zavražděn o den později. 5. ledna 1589 na zámku v Blois umírá Kateřina Medicejská, která zde prožila konec svého života a byla to, ona, kdo v roce 1556 v Blois předvedl králi tragédii Sophonisbe od Gian Giorgia Trissina, první hru, která respektovala pravidlo tří jednot.

Na zámku pobýval i další král Jindřich IV., který započal s další rekonstrukcí. Po jeho smrti v roce 1610 se zámek stal místem dožití jeho manželky, vdovy Marie Medicejské, kterou sem vyhnal její syn Ludvík XIII. a po nástupu Ludvíka XIII. a Anny Rakouské na královský trůn v roce 1616 se stal také domovem kardinála Richelieu. Marie si nechala v severozápadním rohu postavit pavilon. Po dvou letech zajetí na Blois v noci z 21. na 22. února 1619 ze zámku uprchla, podle legendy po provazovém žebříku, skutečnost bude spíše někde jinde. Nicméně se dočasně smířila se svým synem.

V roce 1626 přidělil Ludvík XIII. hrabství Blois svému bratrovi Gastonovi Orléanskému jako svatební dar. Ten zámek de facto znovu přivedl k životu po mnoha letech poněkud ponuré historie. Chtěl postavit nové křídlo, jehož stavbu svěřil architektovi François Mansartovi, ale z finančních důvodů stavba nebyla dokončena a Gaston se usadil v křídle Františka I. Toto křídlo chtěl původně po dostavění vlastního zbourat. Renovoval interiéry. V únoru 1660 na zámku umírá a Blois zůstává opuštěn.

V době vypuknutí velké francouzské revoluce byl zámek již 130 zanedbáván. Revolucionáři zámek vyplenili ve snaze zničit všechen majetek bývalé šlechty, mnohé statky rozkradli ve svůj vlastní prospěch. Kostel Saint-Sauveur byl zcela zničen a zámek v dezolátním stavu byl odsouzen k demolici. V roce 1810 jej ale Napoleon Bonaparte prodal městu Blois a posléze byl využit jako kasárna. V roce 1834 je zničeno křídlo Karla Orleánského a na jeho místě je postavena vojenská kuchyně. Přítomnost armády ale nebrání otevření křídla Františka I. pro veřejnost. Mezi návštěvníky zámku se objevili i Victor Hugo, Honoré de Balzac nebo Alexandre Dumas.

V roce 1847 je zámek klasifikován jako národní historická památka, což umožní restaurátorské práce pod vedením Félixe Dubana. Později je v zámku instalováno muzeum výtvarných umění. Mezi lety 1880 až 1913 probíhá druhá restaurace zámku pod vedením Anatola de Baudot a Alphonse Gouberta. Bylo obnoveno křídlo Gastona Orléanského a podle skic Mansarta bylo postaveno kamenné schodiště. V roce 1921 je ve starých kuchyních otevřeno brusičské muzeum.

Za druhé světové války byla bombardováním poškozena jižní fasáda a okna kaple. Restaurátorské práce jsou v roce 1946 svěřeno Michelovi Ranjard.

Současný zámek se skládá ze tří křídel, které reprezentují gotický, renesanční a klasicisní sloh. Lze najít i pozůstatky středověkého hradu. Tou je například kruhová věž Foix ze 13. století. Gotický sloh reprezentuje křídlo Ludvíka XII. Nad vchodem do tohoto křídla najdeme jezdeckou sochu Ludvíka XII. a jeho charakteristický symbol - dikobraza. V tomto křídle najdem muzeum výtvarných umění, věž Champs, kapli Saint-Calais a galerii Karla Orléanského. Dominantou renesančního křídla Františka I. je spirálovité schodiště Domenica de Cortony. Působivé jsou venkovní fasády a královské komnaty, včetně salonu Marie Medicejské a komnaty Kateřiny Medicejské. V tzv. Královnině galerii můžeme navštívit expozici starých hudebních nástrojů. Dále tu najdeme také modlitebnu Kateřiny Medicejské, místní vitráže pochází z 19. století, a mnohá další působivá místa. Poslední křídlo Gastona Orleánského má klasicisní podobu. Vnější fasádu zdobí dórské, ionské a korintské sloupy, sochy Minervy a Marta.

Zámek Blois dnes patří k hlavním turistickým atrakcím v údolí Loiry.

Lurdy

17. dubna 2014 v 9:58 Města

Město Lourdes (česky Lurdy) leží v départementů Hautes-Pyrénées v regionu Midi-Pyrénées v jižní Francii a čítá asi 15 000 obyvatel. Od roku 1858 je významným světovým poutním centrem, každý rok sem zavítá přes 6 milionů poutníků z celého světa, z toho 60 000 nemocných a zdravotně postižených. Řadí se k důležitým poutním centrům jako jsou Vatikán, Fátima, Čenstochová nebo bazilika Panny Marie z Guadeloupe v Mexiku.

Město leží na křižovatce několika údolí, nazývané jako "verrou du Lavedan". Okolí bylo v minulosti velmi dobře probádáno a našly se zde pozůstatky od paleolitu až po současnost, které velmi pomohly k poznání historie pyrenejské oblasti.

Oblast Lourdes byla osídlena již v pravěku. Nejvýznamnějším nalezištěm v okolí je jeskyně Espélugues, kde se našly nástroje, šperky, střepy i hroby. Nejvýznamnějším nálezem je tzv. kůň z Lourdes, 7,3 cm dlouhá figurka z mamutí slonoviny z doby 13 000 let před naším letopočtem, tedy kultury mladšího magdalenienu. Dnes je uložena v Národním muzeu archeologie v Paříži. Pozůstatky neolitu a doby bronzové byly nalezeny v jeskyni Arrouza.
Z období starověku byly objeveny pozůstatky oppida, keltského opevnění, dále také zdi, potvrzující přítomnost Římanů. V letech 1904-1907 při demolici starého kostela byly objeveny fragmenty keramiky, oltáře a základy staré apsidy. Tato budova byla v 5. století nahrazena raně křesťanským kostelem sv. Petra, který byl vypálen. Objeveno bylo také pohřebiště. Dále byly objeveny pozůstatky starých cest, které dokazují významnou polohu města již od doby starověku.
Ve středověku město patřilo hraběti z Bigorre, dále hrabatům ze Champagne, králům z Navarry i francouzskému králi Filipu IV. Sličnému. Město mělo významnou polohu pro obchod, jelikož spojovalo důležité hospodářské centrum Toulouse se Španělskem a také s přístavy na pobřeží Atlantiku. Za Stoleté války patřily Lurdy po nějakou dobu Angličanům. Pro ně je vydržoval Pierre Arnaud de Béarn, jeho bratr Jean de Béarn nakonec město v roce 1407 opustil. V 16. a 17. století utrpěly církevní památky města kvůli náboženským válkám. Na druhou stranu ale město začíná fungovat jako lázně, které léčily raněné vojáky a nemocné. Místní hrad byl během válek o dědictví španělské v 17. století strategickým bodem mezi znepřátelenou Francií a Španělskem. Avšak po uzavření míru hrad toto obranné poslání ztrácí a stává se vězením. V městě se rozvíjí řemeslo i zemědělství. V 18. století populace města roste navzdory hladomoru a epidemim až do počátku Velké francouzské revoluce. Za Revoluce byly Lurdy podporovatelem revoluční armády, poskytovaly vybavení a zásoby.

Nejdůležitější událostí v historii Lourdes byla ta, která se stala v roce 1858. Mladé dívce Bernadettě Soubirous se v malé jeskyni de Massabielle západně od města údajně několikrát zjevila Panna Marie. Lidé pak se pak k jeskyni přicházeli modlit. Obrovskému přílivu věřících a zvědavců se snažil učinit přítrž starosta Lourdes Anselme Lacadé, který dočasně zakázal vstup do jeskyně a nechal ji ohradit dřevěným plotem. Na nátlak manželky Napoleona III., císařovny Evženie byla bariéra odstraněna. Od té doby do Lourdes putovaly davy věřících, mezi nimiž byli i nemocní, kteří se po návštěvě města zázračně uzravili. Lékaři bylo uznáno na 2000 nevysvětlitelných zlepšení zdravotního stavu, z nichž 68 případů bylo církví uznáno za zázračná. Ještě téhož roku ve městě začínají vyrůstat církevní stavby. Původní kaple byla nahrazena kaplí Notre-Dame-de-Rosarie, dále byla postavena bazilika Neposvrněného početí Panny Marie. Ve městě jsou rozšířeny středověké úzké ulice a vzniká Boulevard de la Grotte, vedoucí ke svatyním. Kvůli přílivu poutníků jsou stavěny hotely a obchody. V roce 1899 je do města zavedena železnice. Na konci 19. století je postaven nový farní kostel. Původní kostel sv. Petra byl v roce 1904 vypálen. Lurdy dvakrát navštívil papež Jan Pavel II., v letech 1983 a 2004. V roce 2008 je navštívil papež Benedikt XVI. při příležitosti 150. výročí Zjevení. V říjnu 2012 a červnu 2013 bylo město poškozeno povodněmi.

Lurdy leží na úpatí Pyrenejí v historickém regionu Bigorre na řece Gave de Pau, jihozápadně od města Tarbes. Oblast byla utvářena ledovcem v období poslední doby ledové (tzv. glaciál Würm, 70 000-9 600 let př. n. l.). Jižně dominuje krasové vápencové pohoří plné závrtů a dutin Pic du Jer a Béout.
Najdeme zde také pozůstatky bývalých lurdských kamenolomů. Nedaleko města se nachází Lurdské jezero, ledovcového původu.

Lourdes nese svůj název od 8. století. O původu jména vypráví příběh z doby obléhání Lurdes Araby v období Karla Velikého.

Jednou nad hradem letěl orel a v pařátech držel pstruha, kterého upustil mezi Maury (tzn. Araby), kteří obléhali město. Mirat pstruha vyhodil. Karel Veliký si poté myslel, že Arabové měli dostatek potravy aby se na místě udrželi delší dobu a rozhodl se jejich tábor rozbít. Ale biskup Turpin z Le Puy-en-Velay Miratovi navrhl, že si město může ponechat, pokud se vzdá Panně Marii. Mirat přijal, složil zbraně a přijal jméno Louerda (v arabštině růže) na počest Panny Marie.

V historii okolí se dále objevuje několik obdob jména Louerda jako Lorda, Lorde, Lurdum, Lourdes... Skutečný původ jména Lourdes ale známý není. Existují dohady o jeho latinském původu, stejně tak ale může být ještě před-latinský.

Hospodářství města závisí na cestovním ruchu. Příliv turistů vrcholí v srpnu k oslavám Nanebevzetí Panny Marie. Každoročně město navštíví na 5 milionů turistů, v roce 2008, kdy proběhlo 150. výročí Zjevení do Lourdes zavítalo dokonce 9 milionů lidí.

Každoročně se zde v dubnu koná festival duchovní hudby.

Památky a zajímavá místa

První zmínka o Lourdském hradu pochází z 11. století z období pobytu hraběte z Bigorre. Dříve měl obrannou funkci na hranici se Španělskem, poté se v 17. století stal královským vězením. V 18. století byl muzeem umění a tradice pyrenejské oblasti. Dnes je hrad zrestaurován.

V Lourdes najdeme pozůstatky původního opevnění města, jižně od hradu stojí věž Garnavie, datovaná do 14. století, poslední pozůstatek městských hradeb.

Dominantu Lourdes bazilika, která se skládá ze tří částí. První z nich, bazilika Neposkvrněného početí byla postavena v 60. letech 19. století, druhá, bazilika Notre Dame de Rosarie byla postavena v 80. letech 19. století a poslední bazilika sv. Pia X. byla postavena v 50. letech 20. století. Nové stavby vznikaly z důvodu nedostatečné kapacity původní baziliky. Všechny se nachází na stejném místě a tvoří jeden komplex.

V horním městě na Place du Marcadal najdeme monumentální fontánu, kostel Nejsvětějšího srdce z konce 19. století, který nahradil kostel sv. Petra.

Charakteristickým znakem města je architektura s červenorůžovou fasádou.

Ve městě najdeme kino, zámek de Soum, krásnou radnici a zahrady pro odpočinek.


Na pobřeží Lourdského jezera je golfové hřiště.



Nachází se tu několik muzeí, jako Muzeum betlémů, Muzeum historie Lourdes, Muzeum voskových figurín. Významnou atrakcí je také dům Bernadetty Soubirous.



Midi-Pyrénées

16. dubna 2014 v 21:38 Regiony Francie
Základní informace
Hlavní město: Toulouse
Počet obyvatel: 2 903 420
Rozloha: 45 348 km2
Départementy: Ariège, Aveyron, Haute-Garonne, Gers, Lot, Hautes-Pyrénées, Tarn, Tarn-et-Garonne

Region Midi-Pyrénées leží na jihu Francie v historické oblasti Okcitánie. Jeho hlavním městem je Toulouse, skládá se z 8 départementů, 22 arrondissementů, 293 kantonů a 3 020 obcí. Sousedí s regiony Languedoc-Roussillon, Auvergne, Limousin a Akvitánií. Jižní hranici sdílí se Španělskem a Andorrou. Je to největší region kontinentální Francie, velikost je srovnatelná s Dánskem a je větší než např. Belgie nebo Švýcarsko.

Nejstarší doklady osídlení oblasti pochází z období před 130 000 let. Archeologické nálezy odhalily také přítomnost člověka neandrtálského. Z období mladšího paleolitu je zde mnoho významných jeskynních lokalit jako Niaux, Le Mas d'Azil, Pech Merle, Gargas. Nejvýznamnějším vynálezem z období před 22 000 let je Venuše z Lespugue. V období antiky bylo území ovlivňováno mnohými kulturami, Galy, Římany, Ibery, Féničany. Na konci třetího století se na území usadil keltský kmen Volků, kteří založili Toulouse. V prvním století přišli Římané a vytvořili zde provincii Gallia Narbonensis (česky Galie Narbonská). Centrem romanizace se v té době stal i Toulouse (Tolosa). Region christianizoval svatý Saturnin, misionář, který byl v roce 250 umučen v Toulouse. Na jeho památku byla v tomto městě postavena bazilika sv. Saturnina. Na začátku 5. století na území dorazil germánský kmen Vandalů, o několik let později kmen Vizigótů, kteří definitivně vytlačili Římany. Na území vzniká Vizigótské království, které zabírá polovinu Galie a zasahuje i do Španělska. Této době říkáme také zlatý věk Toulouse, kdy došlo k velkému rozvoji města. V šestém století území dobývá franský král Chlodvík I. a území je připojeno k franské říši. V sedmém století je území rozdrobeno na několik oblastí: Septimanie, oblast kolem Narbonne; vizigótské území, které ovládnou během své expanze i Maurové; a Novempopulanie, oblast Gaskoňska. V 8. století bylo území součástí
akvitánského vévodství a Toulouse bylo hlavním městem celé oblasti. Ve 12. století se v oblasti objevilo heretické hnutí katarů. Proti nim vytáhla tzv. albigenská křížová výprava, boje trvaly v letech 1208-1229. Roku 1229 byla v Toulouse založena univerzita. Až do Velké francouzské revoluce oblast patří pod nezávislý správní celek Languedoc, poté je připojen k francouzskému království. Díky dlouhé nezávislosti tu přetrvaly tradiční zvyky a jazyk. Oblast ale i přes svou dlouhou nezávislost vždy držela s francouzským královstvím a bojovala na straně krále i ve Stoleté válce, kdy bezprostředně sousedila v Akvitánií, která byla pod anglickým vlivem. Kultura Languedocu po připojení k Francii významně ovlivnila královský dvůr.

Nejdůležitější řekou v regionu je Garonna s přítoky Gers, Ariège, Lot, Tarn a Save. Na jihu najdeme pohoří Pyreneje, na severovýchodě Francouzské středohoří. Regionem prochází Canal du Midi, který je zapsán na Seznam světového dědictví UNESCO.

Hospodářství regionu je z velké části řízeno v oblasti okolo Toulouse, další významná hospodářská centra jsou Carcassonne, Albi a Montauban. Hlavní průmyslovou odvětví je letectví. Airbus tu zaměstnává přes 20 000 obyvatel. Dále tu sídlí francouzská meteorologická služba Météo France, Národní centrum kosmického výzkumu, evropské vesmírné středisko, sám Airbus působí v oblasti leteckého, vesmírného a zbrojního průmyslu. Toulouse je také významným centrem výzkumu a proslulým vzdělávacím centrem s mnoha školami a univerzitami. Po Paříži a Lyonu je třetím největším studentským centrem ve Francii.

Midi-Pyrénées je také druhým zemědělským centrem Francie. Velkou část území pokrývají vinice, pěstují se také ovoce, zelenina a obiloviny.

Regionu také plyne velký zisk z turistického ruchu. V roce 2012 jej navštívilo 16 milionů turistů, z toho 2,4 milionů cizinců. Region nabízí historické památky jako kostely, baziliky, opatství, hrady zámky, malebné vesničky, přírodní krásy i řadu zimních středisek.


Mezi významné osobnosti regionu patří: malíř Henri de Toulouse-Lautrec, zakladatel egyptologie Jean-François Champollion, hrabě Simon IV. z Montfortu, hrabě a válečník Raymond IV. z Toulouse, kapitán mušketýrů d'Artagnan, maršál Joachim Murat, režisér André Téchiné, herec Charles Boyer, zpěvačka Caroline Costa.


Nyco Lilliu - Un Monde A Changer (Robin des Bois)

16. dubna 2014 v 18:39 Hudba
Posledních pár dní pořád dokola poslouchám písničky z muzikálu Robin des Bois a tahle je asi moje nejoblíbenější, i když všechny jsou naprosto skvělé. Na téhle se mi líbí v podstatě její jednoduchost, pozitivní naladění a prostě mi nejde si s ní nezačít zpívat nebo tančit. Tahle písnička byl také první singl, který muzikál Robin des Bois propagoval.


Akvitánie

12. dubna 2014 v 9:22 Regiony Francie

Základní informace
Hlavní město: Bordeaux
Počet obyvatel: 3 254 233
Rozloha: 41 834 km2
Départementy: Dordogne, Gironde, Landes, Lot-et-Garonne, Pyrénées-Atlantiques

Akvitánie (L'Aquitaine) leží na jihozápadě Francie při pobřeží Atlantiku. Je to třetí největší region Francie, pokrývá 8% povrchu. Hlavní město je Bordeaux. Skládá se z 5 départementů, 18 arrondisementů, 235 kantonů a 2 296 obcí.

Akvitánie je pojmenována po historickém území Akvitánie, jejíž hranice se v minulosti různě posunovaly. Před 40 000 se zde usadili zástupci homo sapiens sapiens, kromaňonci, jejichž pozůstatky byly objeveny v roce 1868 v údolí Vézère. Významným nálezem je Venuše z Brassempouy, soška z období gravettienské kultury před 29-22 000 lety. Jde o jedno z nejstarších zobrazení lidské tváře. Z období před 17 000 lety pochází jeskynní malby v jeskyni Lascaux. Z období neolitu se na území nachází mnoho dolmenů a menhirů. V 5. století př. Kr. se na severu usadili Keltové, kteří založili město Bordeaux. Na jihu se usadili Baskové a Iberové. V roce 56 př. Kr. byla Akvitánie dobyta Římany. Zde vytvořili provincii Galská Akvitánie, jižní část nesla později název Novempopulanie. V 5. století si území podmanili germánské kmeny Vizigótů, kteří přišli z Provence a Itálie. V roce 507 je Akvitánie připojena franským králem Chlodvíkem I. k franské říši. V bitvě u Vouillé porazil vizigótského krále Alarika II. Následně přichází období územních bojů, včetně arabské invaze a vojenských tažení proti Arabům a akvitánským vévodům Karla Martela a Pipina Krátkého. V roce 877 je Akvitánie rozdělena na vévodství gaskoňské na jihu a akvitánské na severu. Severní vévodství akvitánské pokrývá historické provincie Armagnac, Fezensac, Périgord, Poitou, Angoulême, Saintoge a Marche. V roce 1063 Vilém VIII. Akvitánský tato dvě vévodství opět sjednotil. V roce 1152 se akvitánská vévodkyně Eleonora provdala za anglického krále Jindřicha II. Plantageneta. Právě Eleonora je údajnou příčinou odvěkých sporů mezi Francií a Anglií, které vyvrcholí v roce 1337 Stoletou válkou. Od roku 1229 nese vévodství akvitánské jméno Guyenne. V Akvitánii se v roce 1264 narodil Bertrand de Goth, budoucí papež Klement V., ten, který se v roce 1305 musel na příkaz Filipa IV. Sličného přestěhovat z Říma do Avignonu. Od roku 1152 do 1453 byla Akvitánie pod vlivem Anglie. Bitvou u Castellione v roce 1453 končí Stoletá válka a území se vrací pod frncouzský vliv. Za Velké francouzské revoluce s v kraji Gironde vytvořila skupina demokratických politiků - girondisté. Jejích hlavní představitelé byli popraveni v červnu 1793, čímž začal tzv. Jakobínský teror. V období průmyslové revoluce byl vysazen les Landes a v roce 1848 se začala stavět železnice z Paříže do Bordeaux.

Na jihu regionu najdeme pohoří Pyreneje, na severozápadě úpatí Francouzského středohoří. Západní pobřeží omývá Atlantský oceán. Centrální část tvoří historické provincie Béarn na jihovýchodě, Baskicko na jihozápadě a zbytek území leží na území historické oblasti Gaskoňska. Département Gironde na severozápadě Akvitánie nazýváme jako Bordeauxské vinice. Akvitánie sousedí s regiony Poitou-Charentes, Limousin a Midi- Pyrénées, na jihu má také společnou hranici se Španělskem. Západní pobřeží nazýváme jako Stříbrné pobřeží. Tvoří jej téměř souvislá 300 km dlouhá linie, kterou dvakrát přerušují záliv u města Arcachon v záliv Saint-Jean-de-Luz. Nedaleko pobřeží se nachází
několik velkých jezer jako Lac d'Hourtin, Lac de Lacanau, Lac de Cazaux, Lac de Parentis.

V Akvitánii najdeme největší les Francie Landes, který pokrývá 900 000 ha. Nejvyšší bod tvoří Pic Palas na hranici se Španělskem. Nejdůležitějšími řekami jsou Garonna, Dordogne, Adour, Lot a Dropt.

Hlavními pilíři ekonomiky Akvitánie jsou zemědělství, lesnictví, rybolov a akvakultura. Zemědělství zaměstnává 10% obyvatel, což je vysoko nad celostátním průměrem. Pěstují se švestky, jahody, kiwi, kukuřice, mrkev nebo chřest. Na úpatích pohoří je tradicí chov hospodářských zvířat. Hlavními rybářskými přístavy jsou Saint-Jean-de-Luz, Hendaye, Capbreton a Arcachon, který je také známý pro lov ústřic. Průmyslové oblasti jsou soustředěny především v oblasti Bordeaux na jihu regionu (Bayonne, Pau). Významný podíl má letecký průmysl.

Mezi nejznámější města v Akvitánii patří Bordeaux (240 000 obyv.), Pau, Mérignac, Pessac, Bayonne, Agen, Périgeux, Bergerac, Biarritz, Dax, Arcachon.

V Akvitánii se můžeme setkat se třemi místními nářečími. Jsou to okcitánština, baskičtina a saintoge. Díky imigrantům tu uslyšíme také španělštinu, italštinu a dokonce arabštinu. Z hlediska národnostního složení tu žijí hlavně Francouzi, Baskové a Okcitánci.



Akvitánie je díky bordeauxským vinicím první vinařskou oblastí Francie.

Turisty do regionu láká historické i přírodní a kulturní dědictví, gastronomie, nabízející všechny speciality jihozápadu a především přímořská letoviska jako Arcachon a Biarritz. Oblíbené je také lázeňství díky 11 lázeňským střediskům, kde si prvenství drží Dax, první lázeňské město ve Francii, a Saint-Paul-les-Dax. Nachází se tu také více než 1000 hradů a zámků. Údolí řeky Vézère je od roku 1979 zapsáno na seznam světového dědictví UNESCO díky světově proslulým archeologickým nalezištím, mezi něž patří jeskyně Lascaux a Cro-Magnon. Město Périgueux je známé díky galorománským památkám. V départementu Dordogne najdeme několik vesnic, které patří k nejkrásnějším ve Francii.

Mezi významné osobnosti Akvitánie patří Michel de Montaigne, Danielle Darrieux, Charles Louis de Montesquieu, Maurice Ravel, Eleonora Akvitánská nebo Jindřich IV Navarský.


Poitou-Charentes

4. dubna 2014 v 18:57 Regiony Francie
Základní informace
Hlavní město: Poitiers
Počet obyvatel: 1 778 000
Rozloha: 25 809 km2
Départementy: Charente, Charente-Maritime, Deux-Sèvres, Vienne

Region Poitou-Charentes leží na západě Francie při pobřeží Biskajského zálivu. Sousedí s regiony Pays de la Loire, Centre, Limousin a Akvitánií. Skládá se ze 4 départementů, 14 arrondisementů, 157 kantonů a 1 462 obcí. Hlavní město je Poitiers.

Název regionu pochází od keltského kmene Piktonů. Osídlení už v období 5000-3000 př. n. l. dokazuje přítomnost megalitických staveb, nálezy v jeskyních Trache, Quéroy a La Quina. Přítomnost římského impéria naopak dokazuje jedno z nejzachovalejších galořímských divadel v Bouchauds, lázně Chassenon nebo amfiteátr Saintes. Oblast hlavního města byla v minulosti dějištěm mnoha významných bitev. V roce 507 u Poitiers porazil franský král Chlodvík I. germánský kmen Vizigótů, kteří se zde usadili ve 4. století. V roce 732 u Poitiers odrazil expanzi Arabů majordomus Karel Martel. A poslední významná bitva tu proběhla za stoleté války, kdy byl u Poitiers v roce 1356 zajat francouzský král Jan II. Dobrý. V 8. a 9. století oblast čelila nájezdům Vikingů. Od 10. století území ovládají hrabata z Akvitánie a sňatkem Eleonory Akvitánské s anglickým králem Jindřichem II. Plantagenetem v roce 1152 se území dostává pod vliv Anglie. V té době Angličané ovládnou přibližně polovinu současného území Francie a bezprostředně ohrožují francouzskou moc. Území pak dobude zpět francouzský panovník Filip II. August na počátku 13. století. V 16. století se František, vévoda z Angoulême, stal francouzským králem jako František I. V 17. století mnoho lidí odešlo z náboženských důvodů do Kanady. Jejich potomci v Kanadě žijí dodnes. Současný region existuje od roku 1956.

Povrch regionu kryjí úrodné půdy, lesy, vřesoviště i pastviny. Na pobřeží Atlantiku se střídají pískovce a bažiny, přestože většina z nich byla v 19. století vysušena. Bažiny a močály najdeme hlavně u ústí řek Sèvre a Seudre, močály Poitevin a Marais de Rochefort. Klima je ovlivněno oceánem. Počasí je převážně slunečné, celoročně se vyskytují vodní srážky, sníh většinou brzy roztaje. Místní ochrana přírody zahrnuje borové lesy při jižním pobřeží, nadměrným rybolovem se stal ohroženým úhoř říční.

V posledních letech velmi narostla populace regionu, byl zaznamenán velký přísun ze zahraničí, především Britů, kterých tu žije kolem 21 000. Nejvíce atraktivním se pro přistěhovalce jeví département Charente-Maritime. Vienne přitahuje převážně studenty. Départementy Deux-Sèvres a Charente mají spíše venkovský ráz. V regionu chybí významnější větší města, nicméně město Niort je po Paříži, Lyonu a Lille čtvrtým finančním centrem Francie. Největší město Poitiers čítá kolem 90 000 obyvatel. Dalšími většími městy jsou La Rochelle, Angoulême, Rochefort, Royan, Cognac.

Region je proslulý výrobou koňaku (Pineau des Charentes), značné území pokrývají vinice. V regionu se také velmi daří pěstování kukuřice. Pobřeží dominuje rybolov (např. jazyk obecný) a lov ústřic. Dále se pěstují obiloviny, slunečnice a řepka, vinná réva, chová se hovězí dobytek, ovce a kozy. Region stojí na předních místech ve výrobě kozího mléka, produkci pšenice, slunečnic, tabáku a osiva. Známý je také kozí sýr Chabichou, máslo le Beurre des Charentes-Poitou, víno Pineau des Charentes, červené a bílé, jehněčí maso, drůbeží, melouny a ústřice. Z průmyslu má významné zastoupení težební průmysl. Místní vápenec se zpracovává pro zemědělství i stavební materiál. V regionu se nachází cementárny, betonárny, vyrábí se cihly, dlaždice, žáruvzdorné výrobky. Nezaostává ani výroba součástek pro dopravní prostředky všeho druhu.

Region se snaží rozvíjet zájem o cestovní ruch, podporuje výstavbu především zábavních parků, z nichž park Futuroscope a Zoo La Palmyre představují 50% příjmů z cestovního ruchu pro region. Obyvatele centrální Francie láká především déparetment Charente-Maritime díky písečným plážím s centry v Royan, Fouras a Châtelaillon-Plage a blízkým ostrovům Ré, Oléron a Aix. Oblzvlášť pak v létě pak žije nejnavštěvovanější La Rochelle. Ne území pak nechybí jak historické památky, hrady, zámky, románské kostely a kláštery, muzea, skanzeny, tak památky přírodní, údolí řeky Charente, Marais Poitevin nebo jeskyně Angoumois. Další města jako Poitiers, Rochefort, Saintes, Cognac a Angoulême bývají díky historickému dědictví místem mnoha originálních festivalů. Určitě bychom neměli opomenout prehistorické památky, galořímské dědictví a zhruba 600 románských památek, vzniklých kolem 10. století na cestě do Sv. Jakuba de Compostella.