Únor 2014

Francouzská filmotéka

28. února 2014 v 21:16 Paříž
Francouzská filmotéka (Cinémathèque française) je muzeum dějin kinematografie ve 12. pařížském obvodu ve čtvrti Bercy. Stará se o uchování, restaurování a rozšiřování filmového dědictví a patří k nejvýznamnějším filmotékám na světě.

První krok k založení filmotéky podnikli v roce 1935 Henri Langlois a Georges Franju založením Filmového kroužku (Cercle du cinéma). Zde soustředili kopie filmů, které po léta shromažďovali. Snažili se tak podpořit filmovou tvorbu a propagovat veřejnosti staré filmy. Oficiálně Francouzská filmotéka vznikla 2. září 1936 za finanční podpory Paula Augusta Harlé. Pod vedením Henriho Langloise uchovávala a restaurovala filmy a promítala je mladé generaci. Kromě filmů začala instituce sbírat všechno, co souvisí s jeho tvorbou: kamery, plakáty, publikace, kostýmy, dekorace.

První muzeum filmu bylo otevřeno 26. října 1948 na Avenue de Messina v 8. obvodu. Mělo tři patra a zahrnovalo promítací sál pro 60 osob. Tady se setkávali významní režiséři jako François Truffaut, Jean-Luc Godard, Jacques Rivette, Éric Rohmer nebo Suzanne Schiffman.

Od prosince 1955 filmotéka přesídlila do větších prostor na Rue d'Ulm v 5. obvodu. Promítací sál mohl nyní pojmout 260 osob. V roce 1963 se přestěhovala do Palais de Chaillot.

V roce 1968 ministerstvo financí volalo po změně ve vedení filmotéky a sesadilo Henriho Langloise. Za zakladatele se však postavilo mnoho významných filmových osobností, a tak se Langloise brzy na svou pozici mohl vrátit. Kromě francouzských umělců se za něj postavili také Charlie Chaplin nebo Stanley Kubrick. 2. dubna 1974 Langlois obdržel za svou činnost pro film čestného Oscara a posléze Césara. Zemřel 13. ledna 1977.

14. června 1972 bylo slavnostně otevřeno první velké muzeum kinematografie v Palais de Chaillot.

V roce 1980 byl slavnostně otevřen nový promítací sál v Centre Georges Pompidou. Mezi lety 1984-1996 pod záštitou ministerstva kultury probíhala promítání starých slavných filmů v Palais de Tokyo nedaleko Chaillot. Nechyběla díla Ingmara Bergmana, Ernsta Lubitsche, Fritze Langa nebo Roberta Bressona, hrálo se také podle určitého tématu, například westerny.

Filmotéka byla dočasně přesunuta do Palais de Tokyo v roce 1997, kdy v Palais de Chaillot vypukl požár. Sbírky muzea byly v neporušeném stavu evakuovány, nicméně promítací sál zůstal uzavřen více než rok. Téhož roku byl otevřen nový promítací sál na Grands Boulevards.

Ve prospěch filmotéky se plánovala přestavba Palais de Tokyo, ale plány nakonec byly ministryní kultury Catherine Trautmannovou zrušeny a filmotéka byla přesunuta do bývalého Amerického kulturního centra na Rue de Bercy ve 12. obvodu.

Do nového sídla v Bercy se v roce 2002 přesunula také Knihovna filmu (Bibliotèque du Film), obsahující knihy, periodika, plakáty, fotografie a archivní dokumenty k dějinám filmu. S filmotékou byla tato společnost spojena v roce 2007.

V roce 2005 byly sály v Palais de Chaillot a na Grands Boulevards uzavřeny. Muzeum filmu v Bercy bylo oficiálně otevřeno 28. září 2005.

V roce 2011 Filmotéka zaznamenala 518 000 návštěvníků, což bylo o 35% více než v roce 2010.

V současné době se Filmotéka může pochlubit velkými archivy filmové klasiky, kompletní tvorbou režisérů, herců, producentů, techniků, v muzeu se nachází stálé expozice vývoje filmové techniky, kostýmů, dokumentací z natáčení filmů a kultovních objektů i dočasné výstavy jako pocty filmovým tvůrcům. Snaží se propojit film s mnoha dalšími odvětvími umění a místní archiv a knihovna mají dveře otevřené všem studentům, zájemcům i badatelům. Pořádá mnoho vzdělávacích a kulturních aktivit pro mladou generaci.

Filmotéka má v současné době přes 700 členů, čítajících fyzické i právnické osoby: režiséry, herce, vědce, kritiky, techniky i fanoušky, kteří se nějakým způsobem zasloužili o přispění do dědictví instituce (např. prací pro Filmotéku nebo poskytnutím nějakého kinematografického díla).


Place de Fontenoy

28. února 2014 v 13:52 Paříž
Place de Fontenoy se nachází v 7. pařížském obvodu před vojenskou akademií École Militaire. Své jméno si náměstí získalo po Francouzi vyhrané bitvě u Fontenoy v roce 1745, vedené generálem francouzské armády Mauricem de Saxe.

Na náměstí se nachází budova hlavního sídla
UNESCO, budova Ministerstva pro životní prostředí, udržitelný rozvoj a energetiku a budova Ministerstva sociálních věcí a zdravotnictví.




Palais de Chaillot

28. února 2014 v 13:02 Paříž
Palác Chaillot (Palais de Chaillot) je neoklasicisní stavba ze 30. let minulého století, nacházející se na pahorku Chaillot v 16. pařížském obvodu na Náměstí Trocadéro a 11. listopadu. Disponuje překrásným okolím, z prostranství před palácem je nádherný výhled na zahrady Trocadéra a jeden z nejkrásnějších pohledů na Eiffelovu věž.

Palais de Chaillot je poměrně mladá památka, na stejném území se však v minulých stoletích vystřídalo více historických budov.


Ve druhé polovině 16. století tu stál komplex budov architekta Étienna Dupérac inspirovaný starověkými vilami, postavených na rozkaz Kateřiny Medicejské.

Po roce 1651 tu stál klášter Navštívení Panny Marie, který podlehl Velké francouzské revoluci.

Napoleon I. zde v roce 1811 chtěl postavit Palác římského krále (Palais du Roi de Rome). Tento palác chtěl věnovat svému synovi. Nakonec však k výstavbě kvůli pádu Napoleona nedošlo.
Následně se objevily plány pro výstavbu Villy Trocadéro v roce 1824. Název měl být upomínkou na vítězství vévody z Angoulême v bitvě u pevnosti Trocadero ve Španělsku, která chránila přístav Cádiz v roce 1823. K výstavbě nicméně opět nedošlo, pouze název zůstal zachován.
Za Červencové monarchie bylo zamýšleno postavit zde hrobku a monumentální třicetimetrovou sochu Napoleona. Jeho hrob se však nakonec umístili do Invalidovny a socha byla vztyčena na vrcholku sloupu Vendôme na stejnojmenném náměstí. Mezi dalšími plánovanými stavbami na pahorku byly obelisk, pomník svobody, maják nebo obří fontána s císařským palácem a budovami ministerstev, či projekt mohutné sochy France intelligente éclairant le monde. Žádný z těchto plánů nakonec nedospěl ke zdárnému konci.

Konečně projekt, kterému se zadařilo, byl Palais du Trocadéro, výstavní palác pro světovou výstavu 1878. Pahorek byl uměle snížen o několik metrů, palác vyprojektovali Gabriel Davioud a Jules Bourdais, o zahrady pod pahorkem se postaral Jean-Charles Aphand. Tato budova byla stržena a nahrazena současným Palácem Chaillot, postaveného pro světovou výstavu 1937.

Na projektu se podíleli architekti Léon Azéma, Jacques Carlu a Louis-Hyppolyte Boileau. Palác tvoří dvě oblouková křídla, natočená směrem k Seině, obklopující prostor Náměstí svobody a lidských práv, pojmenovaného takto v roce 1985 prezidentem François Mitterandem na upomínku místa coby bývalého sídla OSN a NATO. Z této terasy palác shlíží na zahrady Trocadéra, Seinu, Eiffelovu věž a Martovo pole. Východní křídlo paláce nese název "Passy", západní se jmenuje "Paris". Komplex je bohatě vyzdobený sochami a nápisy na fasádě jsou dílem francouzského básníka Paula Valéryho.

Během světové výstavy 1937 vyrostly před palácem pavilony pozvaných velmocí, Sovětského svazu a německé Třetí říše. V zahradě Trocadéra byl vztyčen mírový sloup. Poprvé byla také ve velkém využita elektřina, která v noci osvětlovala palác a zahrady a poskytla tak krásnou noční podívanou.

Palác Chaillot byl prvním sídlem OSN (fr. ONU), než se přestěhovalo do New Yorku. 10. prosince 1948 tu Valné shromáždění OSN přijalo Všeobecnou deklaraci lidských práv. Mezi lety 1952-1959 palác hostil ředitelství NATO (fr. OTAN).

V roce 1997 palác zachvátil požár.

V paláci sídlí v západním křídle Muzeum člověka (Musée de l'Homme) a Národní muzeum námořnictva (Musée de la Marine). Ve východním křídle najdeme Národní divadlo de Chaillot (Théâtre national de Chaillot), Muzeum francouzských památek (Musée des munuments français), veřejnou vysokou školu École de Chaillot a Francouzský institut architektury (Institut français d'architecture). Mezi lety 1963-2005 tu sídlila Francouzská filmotéka (Cinémathèque française).


Zahrady Trocadéra

28. února 2014 v 10:20 Paříž
Zahrady Trocadéra (Jardins du Trocadéro) je park na břehu Seiny v 16. pařížském obvodu. V horní části ho obklopují dvě křídla paláce Chaillot, zatímco na druhé straně se nachází Eiffelova věž.

Zahrady byly vyprojektovány pro
světovou výstavu 1937. Nahradily
tak starší park, který tu byl vytvořen pro světovou výstavu 1878.

Původní zahradu vyprojektoval inženýr Jean-Charles Alhand. Restrukturalizace začala v roce 1930 spolu s výstavbou Palais de Chaillot v horní části zahrady. Ta byla vedena architektem Rogerem-Henri Expert.

Zahradě dominuje Varšavská fontána uprostřed parku, tvořená kaskádou jednotlivých bazénů, které vytváří až 12 m vysoké sloupce vody a s mnoha tryskami, vytvářejícími působivé vodní oblouky a obrazce. V horním bazénu je instalováno 20 vodních děl, ze kterých tryskají až 50 m dlouhé vodní oblouky. Celá expozice tvoří jeden působivý vodopád.

V okoli se nachází mnoho kamenných a bronzových soch, především ze 30. let. Nahoře před palácem Chaillot najdeme kamenné sochy L'Homme a La Femme. O něco níže uprostřed čtvercových bazénků najdeme dvě bronzové sochy býka s jelenem a koně se psem. Dále tu najdeme bronzovou sochu Apollona od Henry Boucharda a stejně tak bronzovou sochu Herkula. A nakonec dvě kamenná sousoší s názvem Radost ze života a Mládí.


Turisté a Pařížané tu za slunečných dnů rádi tráví čas, opalují se na trávníku nebo se nechají osvěžit tryskající vodou, z prostoru před palácem Chaillot je krásný výhled na Eiffelovu věž.


Martovo pole

27. února 2014 v 22:54 Paříž
Champ de Mars neboli Martovo pole je park, nacházející se v 7. pařížském obvodu mezi Eiffelovou věží a École Militaire (Vojenskou akademií). Je to jedna z největších zelených ploch Paříže. Místo bylo a stále bývá svědkem velkolepých výročních oslav a po celý rok je jedním z oblíbených míst Pařížanů i turistů.

Místo je pojmenováno po Campus Martius v Římě, oslavující římského boha války Marta, což souvisí jak s minulým využitím prostor pro výcvik Vojenské akademie, tak s faktem, že starořímské jednotky tu v prvním století před Kristem rozdrtily galský odpor. Pole je 780 m dlouhé a 220 m široké. Od Eiffelovy věže je odděluje Avenue Gustave Eiffel.

Původně se zde nacházel zahradnický trh Grenelle. Pěstovalo se zde ovoce, zelenina a květiny. Nicméně to nebylo právě nejúrodnější místo pro zahradnictví.
Prvním krokem k pravé zahradě jak ji známe dnes, bylo právě založení École Militaire v roce 1765, která potřebovala prostory pro vojenská cvičení. Ty měly být původně na opačné straně, na dnešním Place de Fontenoy. Projektanti vyrovnali povrch pole, ohraničili ho velkým příkopem a dlouhou jilmovou alejí a nakonec celý areál oplotili. Pro symetrii byl ke břehu připojen Labutí ostrov (Île Maquerelle ou des Cignes). Pole tenkrát neslo název Champ-de-la-Fédération, později Champ-de-la-Réunion.
27. srpna 1783 odtud Jacques Charles a bratři Robertové vypustili první vodíkem plněný balon.
Místo bylo svědkem několika významných událostí Velké francouzské revoluce.

14. července 1790 se tady konaly první výroční oslavy "Dne federace", dnes známého jako Den Bastily, kdy si všichni připomínají pád tohoto nechvalně proslulého vězení, které odstartovalo Revoluci. Proslovu Charles-Maurice de Taylleyranda-Périgord tu naslouchalo přes 300 000 lidí. Ludvík XVI. pak přísahal na ústavu, kterou přečetl generál La Fayette. Při této příležitosti byl uprostřed pole vztyčen Oltář vlasti. Ceremonie dojala mnohé ze zúčastněných.

20. září 1790 se tu konaly pohřební ceremonie vztahující se k masakru v Nancy 31. srpna 1790.

17. července 1991 tu došlo k masakru. Při podepisování petice des Cordelier proti navrácení práv králi se u Oltáře vlasti shromáždil dav lidí. La Fayette se snažil davy rozehnat, načež starosta Paříže Jean Sylvain Bailly dal rozkaz k palbě. Masakru padlo za oběť 50 lidí a stovky byly zraněny. Sám Jean Sylvain Bailly, byl 12. listopadu 1793 na Martově poli gilotinován. Masakr na Martově poli prohloubil rozkoly mezi republikány, monarchisty a lidovým hnutím.

Největší a nejúspěšnější festival Revoluce tu proběhl 8. června 1794, nesoucí název Festival nejvyšší bytosti, zorganizovaný Jacques-Louisem Davidem. Znamenal vyvrcholení Revoluce. Při této příležitosti tu byl na uměle vytvořeném pahorku zasazen Strom svobody, symbol jednoty a podpory Revoluce, a vztyčen sloup se sochou, nesoucí pochodeň. Oslavám předsedal Maximilien de Robespierre. O dva měsíce později padl.

Za vlády pětičlenného direktoria (1795-1799) tu proběhlo několik dalších oslav. Při těchto příležitostech tu probíhaly závody v běhu, na koních, ve vozech, souboje, k tanci hrály desítky orchestrů. Proběhla tu také první výstava produktů francouzského průmyslu a výroční oslava založení Republiky.

Místem ceremonií bylo toto místo i při příležitosti korunovace Napoleona císařem v roce 1804 a v roce 1815 se tu pro Napoleona konala přehlídka 60 tisíc členů pařížské národní armády.

Během 19. století se zde konaly mnohé další oslavy, 21. května 1848 například Svátek svornosti (Fête de la Concorde).

Martovo pole bylo místem konání Světových výstav v Paříži v letech 1867, 1878, 1889, 1900 a 1937. Při příležitosti Světové výstavy 1889 zde architekti Ferdinand Dutert a Charles Léon Stephen Sauvestre před Vojenskou akademií postavili slavnou Halu strojů (Galerie des Machines). Ta byla zbourána roku 1909. (Při stejné příležitosti byla zkonstruována i Eiffelova věž, která měla být také, dle původní smlouvy, v roce 1909 zbourána.)

Před letními olympijskými hrami roku 1900 se tu připravovali účastnici v souboji s flerety a šavlemi.

Dnes je Martovo pole velkou veřejnou zahradou s alejemi a rozlehlými trávníky. Na místě se stále koná mnoho vystoupení, koncertů, výstav, ohňostrojů, vše zdarma.

14. července 1995 u příležitosti 50. výročí UNESCO se zde pořádal "Koncert pro toleranci", kterému přihlíželo 1,5 milionu diváků a účastnili se ho hudebníci mnoha kultur.
10. června 2000 u úpatí Eiffelovy věže koncertoval Johnny Hallyday před více než 600 000 diváky a více než 10 milionů lidí tento koncert sledovalo v televizi.
14. července 2007 zde byl na popud prezidenta Sarkozyho uspořádán "Koncert bratrství", jehož se zúčastnily hvězdy jako Michel Polnareff, Nelly Furtado, Bob Sinclar, Tokio Hotel nebo Laura Pausini.
O dva roky později tu opět koncertoval Johnny Hallyday, tentokrát při příležitosti 120. výročí Eiffelovy věže, doplněného ohňostroji.
O další dva roky později, 2011, se tu konal koncert SOS Racisme, na který se přišlo podívat 1 milion lidí.

Od roku 1995 existuje sdružení Přátelé Martova pole, jehož členové mají na starost propagaci a vizi do budoucna.

Pro Pařížany i turisty je Martovo pole velmi oblíbeným místem k odpočinku, letní večery lákají mladé lidi k piknikům, odpoledne si sem místní chodí odpočinout na sluníčko po práci, ve všedních dnech tu potkáte hrající si děti s rodiči a vychovateli. Během turistické sezony je Pole nabité i turisty z celého světa, kterým poskytuje výjimečný pohled na Eiffelovu věž v celé své kráse. Každý poslední víkend v září se tu koná sportovní víkend pro celou rodinu. Oblíbeným místem je Martovo pole i pro běžce, kteří při jenom oběhnutí Pole uběhnou bezmála 2 kilometry.

Z uměleckých památek tu můžeme nalézt bustu Gustava Eiffela, bustu generála Gustava Ferrié, jezdeckou sochu maršála Joffreho, Pomník lidských práv a Zeď pro mír.
V oblasti se nachází dvě dětská hřiště, kolotoč, dvě hřiště na fotbal nebo basketbal, pódium, loutkové divadlo, možnost projížděk na ponících.

Eiffelova věž

27. února 2014 v 13:39 Paříž
Když se řekne Paříž, většině z nás se asi jako první vybaví Eiffelova věž. A buďme upřímní, Paříž si dnes bez Eiffelovky prostě neumíme představit. Jenže není to vlastně ani tak dlouho, co tu tahle dnešní dominanta opravdu chyběla. Tato v současné době jedna z nejnavštěvovanějších památek světa byla postavena v letech 1887-1889 u příležitosti Světové výstavy 1889 podle návrhu Gustava Eiffela. Od svého vzniku na ni vystoupalo více než 250 milionů návštěvníků a díky své unikátní siluetě se stala symbolem Paříže.

Eiffelova věž byla stavěna jako vrcholné dílo Světové výstavy v Paříži roku 1889, uspořádané zde při příležitosti 100. výročí od počátku francouzské revoluce. 1. května 1886 ministr obchodu a průmyslu Édouard Lockroy vyhlásil soutěž, kterou vyhrál návrh architekta Gustava Eiffela. Ten věž vyprojektoval již o rok dříve pro Světovou výstavu v Barceloně, ale byl odmítnut. Stavba trvala dva roky a podílelo se na ní 250 dělníků. Již po výstavbě se dočkala velkého uznání a úspěchu a od 60. let minulého století zájem o ni masivně vzrostl s nárůstem zahraničních turistů. Dnes ji navštíví až 6 milionů lidí ročně. Do roku 1930 byla nejvyšší budovou na světě, překonala do té doby nejvyšší Washingtonův památník v hlavním městě USA, poté ji na druhé místo odsunula Chrysler Building v New Yorku. Stojí na Martových polích na břehu řeky Seiny v 7. pařížském okrsku. O chod se dnes stará více než 500 zaměstanců společnosti SETE. Otevřená je po celý rok. Od roku 1991 je na seznamu světového dědictví UNESCO.

Uveďme si pár čísel:
Celková výška: 324 m
Výška bez antény: 300 m
Výška prvního patra: 57 m
Výška druhého patra: 115 m
Výška třetího patra: 276 m
Délka základny: 125 m
Nadmořská výška: 33,5 m
Hmotnost: 10 100 tun

Maximální vychýlení vrcholu i při velmi silném větru dosahuje pouze 12 cm. Vlivem teplotní roztažnosti může věž "vyrůst" až o 18 cm. Při dobré viditelnosti lze z vrcholu dohlédnout až do vzdálenosti 67 km. Každých 7 let stavba potřebuje nový nátěr, na který se spotřebuje 60 tun barvy.


Kritika

Ještě před zahájením stavby se objevilo hnutí umělců, kteří proti ní protestovali. Vznikl tzv. Výbor tří set (jeden člen za každý metr výšky věže), vedený architektem Charlesem Garnierem. Členem výboru byl například Guy de Maupassant, který prý pak v restauraci na věži denně obědval, což zdůvodňoval tím, že je to jediné místo, odkud se na věž nemusí dívat. Spisovate Léon Bloy ji nazval "tragickou pouliční lampou". Pařížané stavbu nejprve nenáviděli. Kritizovali ji i Émile Zola nebo Alexandre Dumas ml. Věž měla v Paříži původně stát jen 20 let, do roku 1909. Mezitím však získala důležitou úlohu coby meteorologická stanice a vysílač, což jí zajistilo přežití.

Stavba

Výstavba věže začala 28. ledna 1887. Nejprve byly vybudovány základy a na konci června 1887 začala montáž železné konstrukce pod vedením Jeana Compagnona. V prosinci 1887 bylo dokončeno první patro, v srpnu 1888 druhé patro. Poté začali dělníci stávkovat kvůli dlouhé pracovní době a nízkým platům, i přesto, že na tehdejší poměry si na finanční podmínky nemohli stěžovat. Práce ve výšce však představovala riziko, a tak Gustav Eiffel dělníkům vyhověl a platy zvýšil. Za celou dobu stavby zemřel na následky pádu jeden člověk. Stavba byla dokončena v březnu 1889, trvala celkem 26 měsíců.


Vzestupy a pády

Slavnostní otevření věže se konalo 6. května 1889 a odstartovalo ji 21 salv z děla. Věž fungovala jako vstupní brána na probíhající veletrhy, které trvaly do 15. května. I přesto, že v prvním týdnu nefungovaly výtahy, vystoupalo do třetího patra pěšky téměř 29 000 lidí. Během prvního roku jej navštívilo 2 miliony lidí. Po skončení Světové výstavy zájem o věž výrazně klesl, například v roce 1899 ji navštívilo pouze 150 000 lidí. Opětovnému vzestupu věže pomohlo až uspořádání druhé Světové výstavy v roce 1900. Historie se však opakuje a po ukončení oslav zájem o věž opět klesá. Podle plánů měla věž být roku 1909 zbourána. Tak alespoň stálo ve smlouvě, kterou podepsali Gustave Eiffel, Édouard Lockroy a Eugène Poubelle. Poté však byla její životnost prodloužena na dalších 70 let díky jejímu využití jako meteorologické stanice, telegrafního spojení, později rádio a televizního vysílače. V únoru 1981 byla její životnost opět prodloužena díky vysílání a turistické atraktivitě. Zájem o věž výrazně stoupl hlavně po druhé světové válce. V roce 1950 návštěvnost dosáhla 1 milionu, v roce 1970 vzrostla na 2,5 milionu, v roce 1990 to bylo už 5,5 milionu,, dnes už běžně přesahuje 6 milionů návštěvníků za rok.

Popis

Základem věže jsou 4 betonové bloky. Bloky dál od řeky tvoří 2 m tlustý beton, dva bloky blíže k Seině byly zbudovány pod hladinou řeky a prosakující vodě zabraňují ocelové kesony. Na těchto blocích se nachází 16 dalších bloků, které zabraňují rozjetí stavby. Ocelová konstrukce je k blokům ukotvena sedmimetrovými šrouby.

Ve třech pilířích věže se dnes nachází výtahy, ve čtvrtém schody pro pěší.

Pokud si zvolíte právě schody, tak po 360 schodech dorazíte do prvního patra. Má rozlohu 2000 m2 a mohlo by pojmout až 3 000 lidí naráz. Najdete tu restauraci 58 Tour Eiffel, kavárnu, bufet, kino s filmy o věži, směnárnu a poštu, prodávající speciální známky s označením La Tour Eiffel - Paris.

Ve výstupu můžete pěšky pokračovat i do druhého patra, které je o dalších 359 schodů výš. Zaujímá plochu 1650 m2 a pojme až 1600 lidí. I tady najdeme restauraci, známou La Jules Verne, držitelku michelinské hvězdy, která zaměstnává 90 lidí, z toho 30 kuchařů.

Do třetího patra se veřejnost dostane pouze výtahem. Schodiště sice vede až sem, ale je uzavřeno. Plocha 350 m2 pojme 400 lidí. Sídlí zde meteorologická laboratoř.

Věž a válka

Během první světové války radiovysílač umístěný na věži blokoval německé radiokomunikace. To také velmi ztížilo německý postup na Paříž a přispělo k vítězství Spojenců v první bitvě na Marně v roce 1914. Z tohoto radiovysílače byly přijaty první zprávy o vítězství a také o zatčení Mata Hari.

Za druhé světové války byla Paříž okupována Němci. Francouzi ještě stihli zničit výtahová lana věže, které Němci z nedostatku financí nemohli opravit a na vrchol tak museli vystoupat pěšky. Němečtí vojáci chtěli na vrchol věže umístit svastiku, ale velkou vlajku po několika hodinách odfoukl vítr. Nakonec byla nahrazena menší variantou. Hitler na vrchol věže nikdy nevystoupal a začalo se říkat, že sice dobyl Paříž, ale ne Eiffelovu věž. Za války na věž vyšplhal jeden Francouz a umístil na ni francouzskou vlajku. V srpnu 1944, když se Spojenci blížili k Paříži, nařídil Hitler generálu Dietrichovi von Choltitz aby věž spolu s celým městem srovnal se zemí. Choltitz neuposlechl. Po osvobození Paříže byly výtahy bleskurychle obnoveny.

Veřejnosti byla věž po dobu obou válek uzavřena.

Věž v datech

1889 - Eugène Ducretet instaloval první bezdrátové telegrafní spojení
1909 - zřízena podzemní radiotelegrafická ústředna francouzskou armádou, financovaná G. Eiffelem, který hledal cestu, jak zabránit likvidaci věže
1913 - vysílání věže mělo dosah až 6000 km a bylo zachyceno až v USA
1921 - začalo vysílání rozhlasových programů
1935 - první televizní vysílání
1957 - první satelitní antény, věž dosáhla výšky 320 m
2000 - instalována vysokofrekvenční anténa, výška 324 m
2010 - úpravy pro přechod na digitální vysílání pro celý region Île-de-France

Eiffelova věž od svého vzniku stala vděčným námětem pro mnoho odvětví umění a vzniklo i několik jejích replik, nejznámější asi v Las Vegas, imitace v České republice stojí na Petříně.

Pod věží se nachází busta Gustava Eiffela, kterou sem na jeho počest v roce 1923 umístil Antoine Bourdelle. Pod balkonem prvního patra se nachází 72 jmen významných vědců.




Katarské hrady

27. února 2014 v 10:01 Zajímavá místa
Na území dnešního regionu Languedoc-Rousillon najdeme několik desítek hradů, obecně nazývaných jako katarské hrady (châteaux cathares). Byly zakládány od 11. století. Sloužily jako útočiště kacířského hnutí katarů ve 13. století a také jako obranné pevnosti na hranicích Francie a Aragonie. Po podepsání Pyrenejského míru v roce 1659 byla posunuta hranice mezi Francií a Španělskem směrem na jih a hrady ztratily svůj strategický význam. Byly opuštěny a zchátraly.

Na území najdeme tzv. pravé a nepravé katarské hrady. K pravým patří původní hrady obydlené nebo postavené katary a šlechtou, která je podporovala, dnes často ležících v ruinách. Některé z těchto hradů byly přestavěny v královské pevnosti a ty pak nazýváme nepravými katarskými hrady.

***

Mezi pravé katarské hrady řadíme opevněná sídla (tzv. motta), katarských hnutí, která byla nakonec stržena a některá přestavěna v královské pevnosti:

- Laurac
- Fanjeaux
- Mas-Saintes-Puelles
- Lastour-Cabaret
- Montségur
- Termes
- Puilaurens

Ruiny původních hradů byly nalezeny v départementu Ariège a Aude a jedním z hlavních center katarů během křížové výpravy, vyhlášené proti nim bylo také městečko Penne d'Angeais. Kataři měli své biskupy, kteří sídlili v Carcassonne, Albi, Toulouse a Agen.

Po ukončení tažení proti albigenským (katarům) po roce 1240 byly na příkaz krále vystavěny na území Okcitánie nové hrady. Ty měly sloužit jako obrana proti separatistickým hnutím a opětovnému vzniku katarského hnutí a taky jako strážní pevnosti na hranici se španělskou aragonií, která si dělala mocenské nároky na území Okcitánie. Jako první se tímto strategickým místem stalo město Carcassonne v roce 1240. Po něm následovala výstavba nových královských pevností, tzv. pět synů carcassonnských:

- Aguilar
- Peyrepertuse
- Puilaurens
- Quéribus
- Termes.

Tyto obranné hrady čelily útokům aragonské armády. Byly postaveny na místech původních katarských sídel.

V roce 1659 podepsal Ludvík XIV. se španělským králem Pyrenejský mír. Hranice se posunula směrem na jih, odpovídající dnešní francouzsko španělské hranici v Pyrenejích. Hrady tak ztratily svůj obranný význam. Na některých pevnostech sice byly vydržovány malé královské posádky až do Revoluce, ale většina upadla v zapomnění a jen občas se stala útočištěm loupežníků.

Seznam dalších katarských hradů:

Aude:
Arques
Durfort
Niort de Sault
Padern
Pieusse
Puivert
Saissac
Villerouge-Termenès

Ariège:
Miglos
Miramont
Roquefixade
Usson

Jean-Jacques Goldman - Je te donne

26. února 2014 v 17:07 Hudba
Tahle písnička si mě drží už několik měsíců. Vyšla v roce 1985 a napsali ji Jean-Jacques Goldman a Michael Jones. Je to francouzsko-anglický duet a stal se jedním s nejúspěšnějších singlů 80. let ve Francii.


Franche-Comté

26. února 2014 v 16:48 Regiony Francie
Základní informace
Hlavní město: Besançon
Počet obyvatel: 1 168 208
Rozloha: 16 202 km2
Départementy: Doubs, Jura, Haute-Saône, Territoire de Belfort

Franche-Comté je region na východě Francie. Sousedí s regiony Alsaskem, Lotrinskem, Champagne-Ardenne, Burgundskem a Rhône-Alpes, východní hranici sdílí se Švýcarskem a není odsud daleko do dvou dalších států - Itálie a Německa. Hlavní město je Besançon. Děli se na 4 départementy, 9 arrondisementů, 116 kantonů a 1 785 obcí. Oblast zahrnuje historické území burgundského hrabství, v minulosti dlouho nezávislého na královské Francii.

Doklady o osídlení území pochází již z období paleolitu. Po porážce Vercingetoriga Juliem Caesarem v roce 52 př. n. l. se území dostalo pod nadvládu římského impéria. Poté bylo součástí burgundského království a následně dobyto a připojeno k francké říši v roce 534. Křesťanství do oblasti přinesl sv. Columbanus, pod jehož vlivem zde bylo založeno několik klášterů. Po roce 1034 bylo území součástí Svaté říše římské.
Spojení burgundského vévodství (dnešní Burgundsko) a hrabství se definitivně rozpadlo v roce 1477. Toho roku padl v bitvě u Nancy, která byla součástí tzv. burgundských válek, poslední vévoda Karel Smělý. Území padlo do rukou Habsburků po svatbě Marie Burgundské s Maxmiliánem I. Habsburským. Ppokus o připojení území k Francii provedl Ludvík XIII. Tato "desetiletá válka" trvala v letech 1635-1644 a zapříčinila smrt téměř 50% obyvatel. Území bylo sice připojeno k Francii, ale jen krátce, po podepsání smlouvy v Aix-la-Chapelle bylo vráceno Habsburkům. Součástí Francie se oblast natrvalo stala po roce 1678 po podepsání Nijmegenské smlouvy.
Franche-Comté bylo jednou z posledních častí Francie, kde přetrvalo nevolnictví.

Region je převážně hornatý. Na severu najdeme pohoří Vosges (Vogézy), na hranici se Švýcarskem pohoří Jura. Nejvyšší bod najdeme ve Vogézách - Crêt Pela. Na území se nachází mnoho vodních ploch, včetně 3. největšího jezera ve Francii lac de Saint-Point a třetí největší vodní nádrž v zemi lac de Vouglans. Region je druhou nejzalesněnější oblastí Francie, 43% povrchu pokrývají listnaté i jehličnaté lesy. Les v Chaux je druhý největší listnaný les ve Francii.

Tato oblast lesů, jezer a také rašelinišť je domovem pro mnoho zvěře jako jelenů, divokých prasat, kamzíků, hrabošů a mnoha druhů ptáků.

Největším městem je Besançon s 250 000 obyvateli. Druhé největší město je Montbéliard, třetí Belfort a další města již nepřesahují hranici 100 000 obyvatel.

Franche-Comté prosperuje ze zemědělství, pěstuje se zde skot, obiloviny a řepka. Výjimečné víno produkují místní vinice, vyrábí se zde pět druhů vína - červené, bílé, růžové, žluté a slámové víno. A nebyla by to Francie, kdyby se nemohla pochlubit i místními sýry, např. Comte, Mont d'Or, Morbier, Bleu de Gex, Cancoillotte.

Turistický ruch se regionu poněkud vyhýbá, a to jak ze strany Francouzů, tak od cizinců. V obou případech na tento region připadají necelá 2% celkového turistického ruchu Francie. V zimě nicméně poskytuje nevelká lyžařská centra, nejznámější v Métabief a Rousses, v létě je možno využít turistické stezky a cyklostezky, možnost rybaření. Je zde také poměrně velké množství kempů. Mezi nejnavštěvovanější místa regionu patří Besançonská citadela, muzeum historického vývoje automobilu Peugeot v Sochaux, královský solivar v Arc-et-Senans, Dinopark v Charbonnières-les-Sapins, hora Ballon d'Alsace, což je hora na hranicích Franche-Comté a Alsaska, pro které je také nejvyšším bodem a nakonec citadela v Belfortu. V prosinci mnoho lidí navštíví vánoční trhy v Montbéliard.

Region však disponuje i mnoha dalšími přírodními i historickými zajímavostmi. Z přírodních můžeme zmínit dva přírodních parky ve Vogézách a Juře, dále tzv. "oblast tisíce rybníků", vodopády jako La Hérisson a také několik jeskyní. Nejvýznamnější z nich je jeskyně Poudrey, která je největší ve Francii a patří k deseti největším v Evropě, jeskyně Oselle disponuje mimo jiné i prehistorickými nálezy, čímž se řadí mezi nejvýznamnější jeskyně světa. Z architektonických památek stojí za zmínku hrad Joux, zámek Montbéliard, lví socha v Belfortu od Frederica Augusta Bartholdiho, zámek Oricourt, viadukty v Morez.

Na území se najde mnoho nářečí, které byly v minulosti ovlivněny němčinou a mluví se jimi i na východě Švýcarska. Jsou to např. pikardské nářečí, lotrinské, valounština. Na jihu se mluví i tzv. arpitánštinou neboli franko-provensálštinou.

K typické architektuře patří různě zdobené zvonice, kterých se v regionu nachází 665.

Region se může pochlubit i několika slavnými rodáky, k nimž patří třeba spisovatel Victor Hugo, biolog Louis Pasteur, Georger Cuvier, malíř Gustave Courbet, filozof Charles Fourier, bratři Auguste a Louis Lumièrové.

Franche-Comté vyšlechtilo také své plemeno tažného koně Comtois.


Burgundsko

21. února 2014 v 21:54 Regiony Francie
Základní informace
Hlavní město: Dijon
Počet obyvatel: 1 633 891
Rozloha: 31 582 km2
Départementy: Yonne, Côte-d'Or, Nièvre, Saône-et-Loire

Burgundsko je region, který se nachází na východ od centrální Francie. Je to šestý největší region. Dělí se na 4 départementy, 15 arrondisementů, 174 kantonů a 2 045 obcí. Sousedí s regiony Franche-Comté, Champagne-Ardenne, Île-de-France, Centre, Rhône-Alpes a Auvergne. Své jméno získal od germánských kmenů Burgunďanů, kteří zde vytvořili království.


Území Burgundska je velmi bohaté na historii. Archeologické vykopávky dokládají přítomnost už člověka vzpřímeného (homo erectus). Unikátní nález vázy de Vix je zase důkazem keltského osídlení v 6. století př. n. l. V polovině 1. století př. n. l. francouzské území poměrně lehce dobýval Gaius Juilius Caesar, ale problémy měl právě na burgundském území proti galskému vůdci Vercingetorigovi. Po těžkých bojích galové nakonec po bitvě u Alesia roku 52 BC kapitulují a území je připojeno v římskému impériu. V 5. století úrodnou krajinu dobývají germánské kmeny Burgunďanů, kteří zde zakládají království. Jejich dědictví poté dobývají Frankové a přebírají i jejich jméno. Následně bylo území ovládáno Merovejci, Karlovci, Kapetovci, vévody z Valois a vévody z Bourbonu. Tak se nakonec zrodilo silné burgundské vévodství, kde vznikaly četné katedrály, kláštery, paláce a shromažďovalo cenná umělecká díla, dědictví a rozvíjelo se vinařství. Ve středověku zde vznikala důležitá centra vzdělanosti, hospodářství a umění, kláštery v Cluny a Citeaux, bazilika sv. Magdalény ve Vézelay, poutní místo na cestě do Santiaga de Compostely, a opatství Fontenay. Období vlády vévodů z Valois pro Burgundské vévodství znamená rozkvět a konkurenceschopnost s evropskými mocnostmi jako Belgie, Holandsko i se samotnou Francií. Vévoda Filip III. Dobrý (1396-1467) je zakladatelem Řádu zlatého rouna a za jeho vlády věhlas Burgundska sahal až k Orientu. Vévodství se nevyhnulo mnohým konfliktům s královskou Francií. Za Stoleté války Burgunďané z nenávisti k francouzskému králi prodali Janu z Arku Angličanům. Za Ludvíka XI. se Burgundsko stalo součástí královské Francie, nicméně zachovalo si svůj status vévodství i vlastní parlament až do Velké francouzské revoluce.


Bývalé Burgundsko se skládalo z burgundského hrabství, kteréžto území dnes patří pod region Franche-Comté, a burgundského vévodství, což je zhruba dnešní území regionu. Sever pokrývají zemědělské plochy a lesy. Na východě najdeme rozsáhlé louky a pole, úrodné na pšenici, kukuřici, řepku a zeleninu a vhodné pro chov skotu. Centrum Burgundska představují světoznámé vinařské oblasti s vinicemi jako la côte de Nuits, la côte de Baune v oblasti Zlatého úbočí (La Côte d'Or), dálela Côte Chalonnaise, Mâcon, Beaujolais, Chablis a také zde najdeme regionální přírodní park Morvan, oblast rozsáhlých lesů, jezer a tradičního zemědělství, zasahující na území všech čtyř départementů. Na jihu regionu se rozkládá úpatí pohoří Massif Central. Regionem protékaji řeky Seina, Loira, Saôna, vodní dopravu zajišťují četné kanály

Burgundsko je pro turisty lákavé jak pro své přírodní i historické dědictví, tak díky své vyhlášené gastronomii. Najdeme tu mnoho zámků, hradů, netradiční muzea, z přírodních památek například vápencovou skálu Solutré nebo les Pézanin.

Typickou burgundskou architekturu představují barevné střechy.

Mezi gastronomické speciality patří coq au vin, šneci, sázená vejce, burgundské hovězí, hovězí guláš, dijonská hořčice, rybí speciality. Nesmíme zapomenout na sýry: Soumintrain, Époisses, Chaource, Délice de Bourgogne, Brillat-savarin, kozí sýry Mâconnais a Charolais. Červená vína se nejčastěji vyrábí z odrůd Pinot Noir a Gamay, bílá z odrůd Chardonnay a Aligote. Některá burgundská vína se řadí k nejdražším na světě.

Slavné osobnosti: hudební skladatel Jean-Philippe Rameau, encyklopedista Pierre Larrousse, architekt Gustave Eiffel.